Artroskopie z mého pohledu..
Je to asi zvláštní, ale dnesk když se otočím směrem k mládí najdu nejprve rok 1998 a sádru na koleni a poté rok 2008, ale pouze na fotografiích. Už v těch letech jsem začala mít problémy a cítit bolesti a podlamy v koleni. Nicméně jsem navštěvovala klubového doktora, který ze mě div né nedělal simulanta. Jeho slova "Nic to není, chce to týden klidu.." mě na jednu stranu uklidňovala, ale na stranu druhou jsem měsíc co měsíc cítila bolest více a více.
I přes neustálé!! (každý měsíc minimálně jednou) návštěvy uvedeného doktora, kde mi stále bylo říkáno to samé jsem se rozhodla změnit ortopeda. Možná nejlepší nápad v mém dosavadním životě. Ten osudný den nastal 7.10.2010.
Když jsem přišla na soukromou kliniku ve Vysočanech (nezveřejňuji jméno, ale v poliklinice je jediná) ujal se mě pan doktor Kmošťák. Když jsem mu řekla co a jak se kdy stalo a proč jsem se rozhodla odejít od týmového pana doktora, poslal mě na rentgen. Ten bohužel nic neukázal, ale dohodli jsme se, že mi dá ortézu na sport (již 11 rok hraju basketball) a že za měsíc přijdu na kontrolu.
Nestabilita v zápasech pokračovala i s ortézou. Bohužel ne každý má takové štěstí. Po měsíci jsem přišla 11.12.2010 na kontrolu. Pan doktor vyzkoušel stabilitu a oznámil mi, že se chce podívat dovnitř -> artroskopie kolene vpravo. Byla jsem poučena, co mi pan doktor provede a že v nemocnici si poležím tři dny. Termín mi byl zaslán poštou.
Měsíc dopředu mi přišel papír s termínem 23.3.2011. To znamenalo, že se 25.3.2011 dostanu domů. S sebou jsem si měla přinést berle a oblečení (pyžámko) .. A samozřejmě předoperační vyšetření, která naštěstí dopadla všechna dobře.
Na přijem sem přišla ve dvě hodiny ve středu. Sestřičky mi vypsaly papíry a zavedly na vyšetřovnu, kde byl pro mě neznámý doktor, který mě měl přijímat. Prohmatal koleno a napsal si pár přijímacích údajů. Po dohodě jsem se rozhodla pro celkovou anestezii. Ukázal mi jak se zákrok provádí a nabídl mi, že do osmi můžu jít na propustku ven. Tuto nabídku jsem odmítla, protože když už tam jednou jsem, nechci se znova stresovat z návratu.
Na pokoji jsem byla s paní, kterou čekala také artroskopie. Večer přišla sestra s tlakoměrem a práškem na spaní. Vysvětlila ještě jednou jak to bude probýhat a kontrovala oholená kolena .. Naštěstí jsem byla poctivá, protože jejich jednorázová žiletka bez mýdla a vody mi připadala dost nešetrná.
Na řadu jsem měla jít kolem poledne, což znamenalo celé dopoledne váleníčko a stresováníčko.. Ještě zhoršené o to, že má spolubydlící šla přede mnou. Pak, ale už přišla řada na mě. Sestry přišly půl hodiny před zákrokem se slovy, abych se osprchovala a nahá zalehla do postele. Když jsem byla připravena přišly s injekcemi na "oblbnutí" a kapačkou. Píchly mi antibiotika a pak pouze roztok, jelikož jsem od půlnoci nepila a nejedla.
Když přivezly spolubydlící na pokoj byla jsem na řadě já. Odvezly mě na předsálí, kde jsem musela přelézt na druhou postel. Tam si mě převzal pan anesteziolog a sestřičky ze sálu. Dovezly mě k operačnímu stolu, kam jsem musela také přelézat. Když mě tam usadily a připravily na zákrok zahlédla jsem pana doktora Kmošťáka. Přišel již v operačním a začal se mnou vtipkovat. Pak se zeptal zda si dám pivo dvanáctku a to bylo znamení pro anesteziologa, aby mě uspal. Od té doby si nic nepamatuji. Pouze slova sestřiček "jsme na pokoji ještě nesmíte vstávat."
Když jsem se tedy kolem druhé hodiny probudila pořádné, můj první pohled byl směrem koleno. Hlavou mi prolétlo, jestli jsem tak tvrdě spala, nebo zda už to mám za sebou.
Noha byla zafačovaná a já čekala kdy přijde někdo s nějakými instrukcemi. To se stalo asi po 10 minutách, kdy přišla sestra se slovy, že už mám začít pomalu pít jejich čajíček (vymáchané ponožky bez cukru) a tak za hodinku se mohu BEZ francouzkých holý postavit.
Můj první pocit po postavení byl bolestivý. Křuplo mi v koleni takovým způsobem, že jsem po těch berlých šáhla a ťapkala po nich. Mezi tím jsem měla už asi třetí návštěvu.
Po dvou hodinách od operace přišel pan Kmošťák na vizitu se sestřičkou. Zeptal se zda chodím a já mu řekla svůj pocit z prvního stoupnutí a přiznala se, že chodím o berlých. Vzal mi koleno a ohnul ho cca na 90 stupňů a zase narovnal. V tu chvíly slzy v očích, ale od doktora nejlepší co pro mě udělal. Najednou mi začaly kapat slzy hlavně kvůly zmařenému konci sezóny. Za měsíc a půl nás měla čekat baráž o extraligu a ambice na postup byly veliké a já to měla sledovat jenom z lavičky. Nepopsatelný pocit bezmoci.
Druhý den ráno přišla rehabilitační sestra a řekla, že berle smím nechat pouze 3 dny. Pak začít bez nich. Pokračovalo to vizitou, snídaní a mamkou ve dveřích. To znamenal odjezd domů. Doma jsem byla kolem 10 hodiny a kolem třetí odpoledne jsem byla schopná obejít byt bez berlí.
Po 12 dnech jsem šla na vyndavání stehů a byla mi napsána rehabilitace jako po plastice. Tu jsem navštěvovala měsíc.
Jedna z pozitivních věcí byla, že již po 2. týdnu na rehabilitacích jsem začala trénovat basketball a dostala jsem se do takové formy, že jsem odehrála baráž. Což znamená rekonvalescence asi měsíc a půl.
Sice jsem musela hrát s ortézou, ale byla jsem ten nejšťastnější člověk na světě.
I po první kontrole po měsící jsem si říkala, že je vše OK. Panu doktoru se to líbilo a už jsem se i dověděla, že mi popaloval vaz, který byl velmi volný, ušipoval meniskus a posouval čéšku do správného místa.
Po druhé kontrole, která se konala v červnu 2011 už bylo koleno malinko vyvyklané. Což znamenalo, že vaz začíná povolovat. Nýbrž jsem tomu nevěnovala větší pozornost. V červenci už bylo koleno natolik volné, že se opět začalo podlamovat a občas vyhazovat. Pan doktor nařídil Magnetickou resonanci, která se objednala na konec prázdnin, abych si byla schopná užít si je se vším všudy. I s basketbalovým a atletickým soustředěním.
Pokračování najdete ve článku PLASTIKA Z MÉHO POHLEDU..
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář